Revue DV

Mgr. Martin Horák, ředitel Krajské pobočky ÚP ČR v Hradci Králové

Jednou z významných forem dalšího vzdělávání jsou rekvalifikace, které by mohly zaplnit prohlubující se propast mezi poptávkou a nabídkou kvalifikované pracovní síly. Schopnost úřadu práce je využívat závisí v poslední době zejména na dvou faktorech: Veřejných zakázkách a Evropském sociálním fondu (ESF). Zdánlivě spolu nesouvisí, ve skutečnosti jsou však úzce provázány.

Právní úprava platná v ČR až do r. 2004 vyjímala nástroje APZ včetně rekvalifikací z režimu zákona o veřejných zakázkách. Tehdy převládalo (dle mého názoru správné) vnímání rekvalifikací jako individuálního nástroje podpory jednotlivých uchazečů o zaměstnání. Zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, i pod vlivem Evropské unie (od r. 2004 se spustilo i první čerpání z ESF) však tuto výjimku zrušil a stejná je i úprava v současném zákoně č. 137/2006 Sb. Jednotlivé rekvalifikace byly nejprve chápany jako zakázky malého rozsahu a zpočátku se zadávání nijak výrazně nezkomplikovalo (upřímně řečeno si možné důsledky ještě nikdo neuvědomoval). Nicméně již v roce 2009 byla zjevná tendence Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) i centrálních orgánů vnímat jednotlivé rekvalifikace jako součásti jedné zakázky. Zlom přinesl vznik jednotného Úřadu práce ČR, který posílil tento přístup, a navíc se Úřad stal jediným zadavatelem, takže běžně zadávané rekvalifikace bylo nutné sčítat v rámci celé ČR.

Současný stav je takový, že krajské pobočky ÚP zadávají zakázky samostatně, ovšem z důvodu sčítání předpokládaných hodnot jsou všechny předvídatelné kurzy poptávány jako nadlimitní zakázky, tj. formou otevřeného výběrového řízení.

Jaký to má vliv na rekvalifikace? V prvé řadě to samozřejmě ztěžuje jejich realizaci. Procesní a administrativní náročnost vede k tomu, že se nepřihlásí vhodní uchazeči nebo jsou vyřazeni, v krajním případě se musí výběrové řízení rušit nebo je zruší ÚOHS. Jistým řešením je využívání tzv. zvolených rekvalifikací, které jsou od 1. 1. 2012 upraveny v § 109a zákona o zaměstnanosti. Toto řešení není dotažené, pro některé uchazeče o zaměstnání je nedostupné finančně (není spojeno s podporou při rekvalifikaci, někdy je vzdělavatelem vyžadována záloha předem), v porovnání s klasickými rekvalifikacemi je dražší a nelze je aplikovat na větší skupiny klientů. Ale aspoň něco.

Současně však mají veřejné zakázky vliv i na kvalitu:

1. Otevřené výběrové řízení je velmi náročné jak pro zadavatele, tak pro uchazeče. Dodržet všechny formální požadavky není jednoduché a stačí drobné opomenutí a uchazeč musí být vyřazen. Větší šanci projít tak má ten, kdo se vyzná ve veřejných zakázkách. Většina vzdělavatelů však nejsou odborníci na veřejné zakázky, právníci, nýbrž pedagogové, andragogové a odborníci na daný předmět zakázky. V praxi tak již při otevírání obálek a během kontroly kvalifikačních předpokladů řada kvalitních vzdělavatelů vypadne. V dalších zakázkách je pak těžké tyto subjekty motivovat, aby se znovu přihlásily.
2. Pokud je veřejná zakázka vyhlášena pro větší území (kraj), místní vzdělavatelé nejsou schopni vyhovět. O zakázku se pak rozdělí omezený okruh velkých dodavatelů, jejichž kvalitativní úroveň je nejistá a proměnlivá.
3. Kamenem úrazu jsou hodnotící kritéria. Přestože se hovoří o potřebě zohledňovat kvalitu, je hodnocení kvalitativních kritérií velmi obtížné, snadno napadnutelné a také často napadané. Jak ze strany účastníků, tak ze strany kontrolních orgánů. Nelze se tak divit, že většina zadavatelů nakonec rezignuje a omezí se na hodnocení ceny. Kvalitativní kritéria jsou nahrazena konstatováním, že laťku přece nastavují akreditace. Výsledek pak někdy bývá tristní, jak co do kvality lektorů, tak materiálních podmínek.
4. Pro neúspěšné vzdělavatele, byť kvalitní, může neúspěch v zakázce znamenat ekonomický zánik. Postupně tak dochází k omezování konkurence, což nikdy nemělo pozitivní dopad na kvalitu.

Všechny výše uvedené skutečnosti mají na kvalitu vzdělávání jednoznačně negativní vliv. Osvědčení o absolvování rekvalifikace pak ztrácí na hodnotě jak v očích účastníků, tak především zaměstnavatelů. Úroveň rekvalifikací se navíc přenáší i do vzdělávání ve firmách.

Paradoxně současně dochází k výraznému kvantitativnímu nárůstu rekvalifikací. Rostoucí poptávku pomáhají uspokojit finance z ESF. V tomto ohledu pozitivní faktor má však také negativní vliv na kvalitu. Poměrně snadná možnost dosáhnout na peníze v podobě individuálních projektů s sebou přinesla boom nových vzdělavatelů, kteří uměli dobře napsat projekt a čerpat, aniž by to současně muselo znamenat jejich odbornou zdatnost. Ti pak poměrně snadno válcují tradiční vzdělavatele ve veřejných zakázkách, kde hlavním kritériem je cena. Evropský sociální fond však přinesl také národní a regionální projekty, v nichž dochází k soutěžení dodavatelů (včetně rekvalifikací), ale ještě výrazněji než u běžných rekvalifikací jsou zvýhodněni ti velcí, kteří jsou schopni takový projekt ustát. Opět tedy dochází k jejich posilování na trhu na úkor malých. Navíc aby velké projekty zvládli, přibírají zaměstnance a expandují, což se dříve nebo později projeví poklesem kvality.

Přestože tedy ESF sám o sobě má pozitivní vliv na rozšíření možností dalšího vzdělávání, ve spojení s pravidly pro veřejné zakázky naopak posiluje jejich negativní vliv na kvalitu.

Výše uvedené platí i pro další širokou oblast zabezpečovanou úřadem práce: poradenství, kde navíc kvalita není dána akreditací. Existují různá dílčí řešení, ale dle mého názoru pouze jediné je systémově správné – vyjmout rekvalifikace i poradenství z režimu zákona o veřejných zakázkách.